JAN ŽIŽKA

Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh? (Marek 2, 7)

Neuralgickou kapitolu v Žižkově životopisu představuje jeho činnost v bojových družinách, které se pohybovaly daleko za hranicemi zákona. Není třeba zastírat, že Jan Žižka dlouho nebyl vzorem ctnosti. Špatně hospodařil, o vlastní pozemky brzy přišel, a tak mu nezbývalo než vstoupit do služeb Jindřicha III. z Rožmberka, pána na Českém Krumlově. Co ho na počátku 15. století přimělo, aby se zapojil do tovaryšstev, které páchala trestnou činnost (přepadávání kupeckých povozů, loupežnictví, krádeže dobytka, vymáhání výkupného, násilné obsazování hradů, tvrzí i měst, zabíjení nepohodlných osob) zvláště v jižních Čechách, na západní Moravě a v Rakousích, není známo. Žižka však rozhodně nebyl obyčejným lapkou. Dbal na svou šlechtickou čest, a proto oficiálně vypověděl nepřátelství svému nedávnému zaměstnavateli Jindřichovi z Rožmberka, jehož služebníka dokonce zabil. I když byl Žižkův postup v souladu se šlechtickým zvykovým právem, zákony přijaté v únoru 1402, přísně zakazovaly vyřizování osobních i jiných sporů násilnou cestou a trvaly na jejich projednání v rámci řádného soudního řízení. Bojové družiny, k nimž Žižka náležel, neoperovaly zpravidla na vlastní pěst, nýbrž plnily objednávky vysoce postavených šlechticů, především příslušníků moravských větví pánů z Kunštátu a Bítovských z Lichtenburka, znepřátelených s Rožmberky i s některými královskými městy. Hlavními základnami, kde Žižka se svými kumpány nacházel útočiště, byly zřejmě Lomnice nad Lužnicí a hrad Kraví Hora u Náměště nad Oslavou. V březnu 1407 vyzval král Václav k tvrdému postupu proti škůdcům v jihočeské oblasti a jeho příkaz represivní složky v letech 1408–1409 vykonaly téměř příkladně. Žižkova činnost za hranicemi zákona byla natolik závažná (tehdejší právo reglementovalo za delikt „moci“ trest smrti oběšením), že mu amnestii musel udělit, asi na podnět vlivného přímluvce, sám panovník. Královo rozhodnutí bývalému trocnovskému zemanovi umožnilo, aby se v letech 1410–1411 spolu s dalšími českými a moravskými žoldnéři zapojil v Pobaltí do války polsko-litevské unie proti řádu německých rytířů.

Řeč pramenů

A na Žižku Jan Holý pravil, že Žižka, Jindřich a bratr Žižkóv vzeli sú herynky, a že on a Troskovec odpověděli pánu, a že Žižka vzebral vozy a pánu odpověděl /…/ A také, že Matěj kupcóm vzal zlaté a Žižka zabil páně člověka /…/ A také Žižka a Martin Brada Plachtík s svými střelci jěli sú Podolce a Albrechta, bratra Jana Lysého, pro penieze, chtiece je mieti nespravedlivě.

Oznamujeme, že jsme přijali na milost našeho milého věrného Jana, řečeného Žižka, z Trocnova a milostivě mu odpouštíme všechny excesy spáchané proti nám a proti Koruně našeho Českého království.

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. (Matouš 5, 17)

Pro pochopení Žižkovy historické role je klíčová odpověď na otázku, proč přijal za svůj husitský program a proč jej ve zbývajících letech života ze všech sil hájil a šířil. Jistě tu spolupůsobila reformní atmosféra vládnoucí v Praze a na královském dvoře Václava IV., do jehož služeb Žižka vstoupil po návratu z Pobaltí, právě ve chvíli, kdy gradoval zápas mistra Jana Husa. Ač není jisté, zda Jan Žižka Husa osobně poznal, nadchl se pro jeho pojetí reformy církve, sužované papežským schismatem i dalšími četnými nešvary, a celé křesťanské společnosti. Recept k nápravě nalezl betlémský kazatel v důsledném respektování Božího zákona, již jako normu křesťanského života zprostředkovává věřícím Písmo svaté. Už roku 1413 formuloval tři základní články husitského programu (svobodné kázání Božího slova; zákaz světského panování církve a její návrat k apoštolské chudobě; odstranění smrtelných hříchů z křesťanské společnosti), k nimž v následujícím roce připojil jeho druh mistr Jakoubek ze Stříbra požadavek přijímání svátosti oltářní (Večeře Páně) pod obojí způsobou jako Kristův příkaz a nezbytnou podmínku spasení. Oficiálně byly tyto body, v kostce shrnující husitský výměr Božího zákona, vyhlášeny v květnu 1420. Do dějin vstoupily pod označením Čtyři pražské artikuly. Jan Žižka se s tímto programem bezvýhradně ztotožnil již před výbuchem revoluce. Měl k tomu pravděpodobně hluboký vnitřní motiv. Blížila se mu šedesátka, považovaná za hranici stáří, a tudíž čas bilancovat dosavadní pozemskou existenci. Pokud se Žižka tázal, může-li dosáhnout spasení a života věčného, musel si odpovědět záporně. Dlouhá léta se pohyboval za hranicí práva, zabíjel bez příkazu vrchnosti a opakovaně smrtelně hřešil. Upřímná vnitřní identifikace s husitským chápáním Božího zákona byla zřejmě výsledkem tíživé a upřímné existenciální úzkosti, umocněné obecně sdílenou apokalyptickou vizí nadcházejícího zápasu s Antikristem, personifikací ďábelských sil a hříchů pozemského světa. Poskytla mu však naději, že alespoň částečně odčiní své viny a že na něj Pán při Posledním soudu pohlédne milostivě. Za Kristův zákon se Jan Žižka rozhodl bojovat tak, jak byl zvyklý a jak se na šlechtice slušelo. S nasazením vlastního života a s mečem v ruce.

Řeč pramenů

Kristus Ježíš, jak z víry předpokládáme, je svrchovaný lékař lidské duše. Avšak neléčil by dokonale duši jako nejmilovanější nevěstu, kdyby ji na zemi ponechal volnost hřešit a neodkázal jí takový zákon, který by jí stačil k náležité životosprávě. Kristus zajisté vydal duši takový zákon. Tím právě, že duše je řízena dokonale, je dokonale řízeno i tělo spolu se vším, co dobrého může prožít.

A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě (Zjevení Janovo 19, 11)

Čas pro Žižkův vstup na velkou dějinnou scénu nazrál ve chvíli, kdy konfrontace mezi husity a jejich nepřáteli přerostla v ozbrojený konflikt. Jeho propuknutí bylo logickým důsledkem postoje kostnického koncilu, který v letech 1414–1418 odmítl husitský program s odůvodněním, že o podobě nápravy církve a o dogmatických i liturgických otázkách mohou rozhodovat pouze nejvyšší církevní orgány. Ostrý nesouhlas s husitskou reformou manifestoval koncil odsouzením mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského, jež vydal na smrt, i zákazem přijímání eucharistie pod obojí způsobou (laického kalicha). Do šlépějí koncilu vkročil i nově zvolený papež Martin V., jehož nastolením skončilo téměř čtyři desetiletí trvající papežské schisma. Prohlášení husitského učení za kacířské doprovázely ze strany římské církve hrozby vyhlášení křížové výpravy. Ta se však uskutečnila až poté, co zemřel král Václav IV. a s legitimními nároky na český trůn vystoupil jeho nevlastní bratr, římský a uherský král Zikmund Lucemburský. Husité tak stanuli v boji za prosazení svého pojetí Božího zákona doslova proti všem, tj. proti papeži, proti římskému imperátoru Zikmundovi, proti téměř celé západokřesťanské Evropě i proti početným katolíkům na teritoriu zemí Koruny české.

Drama eskalovalo na přelomu června a července 1420, kdy se před husitskou Prahou shromáždila vojska první kruciáty, již papež vyhlásil proti českým kacířům na přání krále Zikmunda. O účinnou obranu husitství se tehdy ruku v ruce postarali obyvatelé hlavního města s husity z východních, severozápadních a jižních Čech, zejména z nedávno založeného Tábora. Byla to především zásluha táborského hejtmana Jana Žižky, který měl už za sebou několik menších vítězných bitev a jenž 14. července 1420 porazil, s rizikem ztráty vlastního života, Zikmundovy oddíly na vrchu Vítkově. Tím odvrátil hrozbu neprodyšného sevření pravobřežní Prahy a zároveň předznamenal rozpad křižácké výpravy. Poprvé se tak prezentoval jako zachránce husitských Čech a zejména hlavního města, jehož vděční obyvatelé začali Vítkovu říkat Žižkov. Podruhé se v této roli Žižka představil na přelomu let 1421–1422, kdy již jako slepý velitel spojených husitských sil vyhnal z Čech Zikmundovu část druhé křižácké výpravy, které uštědřil krutou porážku u Německého (Havlíčkova) Brodu. Zikmund pak navždy ztratil chuť ovládnout husitské Čechy silou a od té doby preferoval, na rozdíl od papeže a německých knížat, politické řešení české otázky. Bez Žižkova válečnického umu by husitství jen sotva přežilo a možná by je čekal osud katarů vyhlazených ve 13.–14. století ohněm a mečem.

Řeč pramenů

A hned konšelé, vypravivše poselstva a listy, poslali k Žižkovi a jeho táborským bratří a všem ostatním jak šlechticům, tak měšťanům a sedlákům, stoupencům pravdy, aby nezanedbali co nejrychleji přijeti do Prahy k utkání s kacířským králem, jestliže milují víru a čest a svobodu zákona Božího.
Potom když běželi, jak je pověděno, četní poslové na různé strany, přijel první den prosince /1421/ bratr Žižka, ačkoli byl na obě oči slepý, do Pražského města se svými bratřími a sestrami, jezdci a vozy i kněžími, kteří podle svého obvyklého způsobu nesli velebnou svátost těla Kristova. Tehdy vyzváněli na radnici a v kostelích velikými zvony a vyšlo mu vstříc jak kněžstvo, tak lid obojího pohlaví podobně s velebnou svátostí oltářní a všichni ho přijali s úctou jako knížete země a hojně opatřili potravinami, aby věrně pomohl Pražanům vyhnati nelidského krále ze země.