JAN ŽIŽKA

Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?
(Marek 2, 7)

Neuralgickou kapitolu v Žižkově životopisu představuje jeho činnost v bojových družinách, které se pohybovaly daleko za hranicemi zákona. Není třeba zastírat, že Jan Žižka dlouho nebyl vzorem ctnosti. Špatně hospodařil, o vlastní pozemky brzy přišel, a tak mu nezbývalo než vstoupit do služeb Jindřicha III. z Rožmberka, pána na Českém Krumlově. Co ho na počátku 15. století přimělo, aby se zapojil do tovaryšstev, které páchala trestnou činnost (přepadávání kupeckých povozů, loupežnictví, krádeže dobytka, vymáhání výkupného, násilné obsazování hradů, tvrzí i měst, zabíjení nepohodlných osob) zvláště v jižních Čechách, na západní Moravě a v Rakousích, není známo. Žižka však rozhodně nebyl obyčejným lapkou. Dbal na svou šlechtickou čest, a proto oficiálně vypověděl nepřátelství svému nedávnému zaměstnavateli Jindřichovi z Rožmberka, jehož služebníka dokonce zabil. I když byl Žižkův postup v souladu se šlechtickým zvykovým právem, zákony přijaté v únoru 1402, přísně zakazovaly vyřizování osobních i jiných sporů násilnou cestou a trvaly na jejich projednání v rámci řádného soudního řízení. Bojové družiny, k nimž Žižka náležel, neoperovaly zpravidla na vlastní pěst, nýbrž plnily objednávky vysoce postavených šlechticů, především příslušníků moravských větví pánů z Kunštátu a Bítovských z Lichtenburka, znepřátelených s Rožmberky i s některými královskými městy. Hlavními základnami, kde Žižka se svými kumpány nacházel útočiště, byly zřejmě Lomnice nad Lužnicí a hrad Kraví Hora u Náměště nad Oslavou. V březnu 1407 vyzval král Václav k tvrdému postupu proti škůdcům v jihočeské oblasti a jeho příkaz represivní složky v letech 1408–1409 vykonaly téměř příkladně. Žižkova činnost za hranicemi zákona byla natolik závažná (tehdejší právo reglementovalo za delikt „moci“ trest smrti oběšením), že mu amnestii musel udělit, asi na podnět vlivného přímluvce, sám panovník. Královo rozhodnutí bývalému trocnovskému zemanovi umožnilo, aby se v letech 1410–1411 spolu s dalšími českými a moravskými žoldnéři zapojil v Pobaltí do války polsko-litevské unie proti řádu německých rytířů.

Řeč pramenů

A na Žižku Jan Holý pravil, že Žižka, Jindřich a bratr Žižkóv vzeli sú herynky, a že on a Troskovec odpověděli pánu, a že Žižka vzebral vozy a pánu odpověděl /…/ A také, že Matěj kupcóm vzal zlaté a Žižka zabil páně člověka /…/ A také Žižka a Martin Brada Plachtík s svými střelci jěli sú Podolce a Albrechta, bratra Jana Lysého, pro penieze, chtiece je mieti nespravedlivě.

Oznamujeme, že jsme přijali na milost našeho milého věrného Jana, řečeného Žižka, z Trocnova a milostivě mu odpouštíme všechny excesy spáchané proti nám a proti Koruně našeho Českého království.

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
(Matouš 5, 17)

Pro pochopení Žižkovy historické role je klíčová odpověď na otázku, proč přijal za svůj husitský program a proč jej ve zbývajících letech života ze všech sil hájil a šířil. Jistě tu spolupůsobila reformní atmosféra vládnoucí v Praze a na královském dvoře Václava IV., do jehož služeb Žižka vstoupil po návratu z Pobaltí, právě ve chvíli, kdy gradoval zápas mistra Jana Husa. Ač není jisté, zda Jan Žižka Husa osobně poznal, nadchl se pro jeho pojetí reformy církve, sužované papežským schismatem i dalšími četnými nešvary, a celé křesťanské společnosti. Recept k nápravě nalezl betlémský kazatel v důsledném respektování Božího zákona, již jako normu křesťanského života zprostředkovává věřícím Písmo svaté. Už roku 1413 formuloval tři základní články husitského programu (svobodné kázání Božího slova; zákaz světského panování církve a její návrat k apoštolské chudobě; odstranění smrtelných hříchů z křesťanské společnosti), k nimž v následujícím roce připojil jeho druh mistr Jakoubek ze Stříbra požadavek přijímání svátosti oltářní (Večeře Páně) pod obojí způsobou jako Kristův příkaz a nezbytnou podmínku spasení. Oficiálně byly tyto body, v kostce shrnující husitský výměr Božího zákona, vyhlášeny v květnu 1420. Do dějin vstoupily pod označením Čtyři pražské artikuly. Jan Žižka se s tímto programem bezvýhradně ztotožnil již před výbuchem revoluce. Měl k tomu pravděpodobně hluboký vnitřní motiv. Blížila se mu šedesátka, považovaná za hranici stáří, a tudíž čas bilancovat dosavadní pozemskou existenci. Pokud se Žižka tázal, může-li dosáhnout spasení a života věčného, musel si odpovědět záporně. Dlouhá léta se pohyboval za hranicí práva, zabíjel bez příkazu vrchnosti a opakovaně smrtelně hřešil. Upřímná vnitřní identifikace s husitským chápáním Božího zákona byla zřejmě výsledkem tíživé a upřímné existenciální úzkosti, umocněné obecně sdílenou apokalyptickou vizí nadcházejícího zápasu s Antikristem, personifikací ďábelských sil a hříchů pozemského světa. Poskytla mu však naději, že alespoň částečně odčiní své viny a že na něj Pán při Posledním soudu pohlédne milostivě. Za Kristův zákon se Jan Žižka rozhodl bojovat tak, jak byl zvyklý a jak se na šlechtice slušelo. S nasazením vlastního života a s mečem v ruce.

Řeč pramenů

Kristus Ježíš, jak z víry předpokládáme, je svrchovaný lékař lidské duše. Avšak neléčil by dokonale duši jako nejmilovanější nevěstu, kdyby ji na zemi ponechal volnost hřešit a neodkázal jí takový zákon, který by jí stačil k náležité životosprávě. Kristus zajisté vydal duši takový zákon. Tím právě, že duše je řízena dokonale, je dokonale řízeno i tělo spolu se vším, co dobrého může prožít.

A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě
(Zjevení Janovo 19, 11)

Čas pro Žižkův vstup na velkou dějinnou scénu nazrál ve chvíli, kdy konfrontace mezi husity a jejich nepřáteli přerostla v ozbrojený konflikt. Jeho propuknutí bylo logickým důsledkem postoje kostnického koncilu, který v letech 1414–1418 odmítl husitský program s odůvodněním, že o podobě nápravy církve a o dogmatických i liturgických otázkách mohou rozhodovat pouze nejvyšší církevní orgány. Ostrý nesouhlas s husitskou reformou manifestoval koncil odsouzením mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského, jež vydal na smrt, i zákazem přijímání eucharistie pod obojí způsobou (laického kalicha). Do šlépějí koncilu vkročil i nově zvolený papež Martin V., jehož nastolením skončilo téměř čtyři desetiletí trvající papežské schisma. Prohlášení husitského učení za kacířské doprovázely ze strany římské církve hrozby vyhlášení křížové výpravy. Ta se však uskutečnila až poté, co zemřel král Václav IV. a s legitimními nároky na český trůn vystoupil jeho nevlastní bratr, římský a uherský král Zikmund Lucemburský. Husité tak stanuli v boji za prosazení svého pojetí Božího zákona doslova proti všem, tj. proti papeži, proti římskému imperátoru Zikmundovi, proti téměř celé západokřesťanské Evropě i proti početným katolíkům na teritoriu zemí Koruny české.

Drama eskalovalo na přelomu června a července 1420, kdy se před husitskou Prahou shromáždila vojska první kruciáty, již papež vyhlásil proti českým kacířům na přání krále Zikmunda. O účinnou obranu husitství se tehdy ruku v ruce postarali obyvatelé hlavního města s husity z východních, severozápadních a jižních Čech, zejména z nedávno založeného Tábora. Byla to především zásluha táborského hejtmana Jana Žižky, který měl už za sebou několik menších vítězných bitev a jenž 14. července 1420 porazil, s rizikem ztráty vlastního života, Zikmundovy oddíly na vrchu Vítkově. Tím odvrátil hrozbu neprodyšného sevření pravobřežní Prahy a zároveň předznamenal rozpad křižácké výpravy. Poprvé se tak prezentoval jako zachránce husitských Čech a zejména hlavního města, jehož vděční obyvatelé začali Vítkovu říkat Žižkov. Podruhé se v této roli Žižka představil na přelomu let 1421–1422, kdy již jako slepý velitel spojených husitských sil vyhnal z Čech Zikmundovu část druhé křižácké výpravy, které uštědřil krutou porážku u Německého (Havlíčkova) Brodu. Zikmund pak navždy ztratil chuť ovládnout husitské Čechy silou a od té doby preferoval, na rozdíl od papeže a německých knížat, politické řešení české otázky. Bez Žižkova válečnického umu by husitství jen sotva přežilo a možná by je čekal osud katarů vyhlazených ve 13.–14. století ohněm a mečem.

Řeč pramenů

A hned konšelé, vypravivše poselstva a listy, poslali k Žižkovi a jeho táborským bratří a všem ostatním jak šlechticům, tak měšťanům a sedlákům, stoupencům pravdy, aby nezanedbali co nejrychleji přijeti do Prahy k utkání s kacířským králem, jestliže milují víru a čest a svobodu zákona Božího.
Potom když běželi, jak je pověděno, četní poslové na různé strany, přijel první den prosince /1421/ bratr Žižka, ačkoli byl na obě oči slepý, do Pražského města se svými bratřími a sestrami, jezdci a vozy i kněžími, kteří podle svého obvyklého způsobu nesli velebnou svátost těla Kristova. Tehdy vyzváněli na radnici a v kostelích velikými zvony a vyšlo mu vstříc jak kněžstvo, tak lid obojího pohlaví podobně s velebnou svátostí oltářní a všichni ho přijali s úctou jako knížete země a hojně opatřili potravinami, aby věrně pomohl Pražanům vyhnati nelidského krále ze země.

Vzhůru do boje proti našim nepřátelům, snad se nám přece povede je porazit!
(První makabejská 9, 8)

Jan Žižka z Trocnova se zapsal nejen do českých, ale i do světových dějin zejména jako jeden z nejúspěšnějších vojevůdců všech dob. Nechybějí hlasy, že náleží k šestici válečníků, kteří nebyli poraženi v žádné bitvě. Vskutku vybranou společnost tvoří egyptský faraon Thutmose III., řecký král Alexander Makedonský, římský velitel Scipio Africanus, mongolský stratég Sübetej, působící ve službách chánů Čingischána a Ögedeje, a Napoleonův maršál Louis-Nicolas Davout. Už jen proto by měl každý Čech, ať si myslí o husitském hejtmanovi cokoliv, být na Žižku hrdý, zvláště při vědomí, že svých vítězství dosáhl jako jednooký a posléze dokonce slepý.

Tajemství Žižkových vojenských úspěchů mělo více příčin. Žižka byl hlavně skvělý improvizátor, který dovedl mistrovsky využívat terénu, volit překvapivá řešení a kombinovat bitvy v otevřeném poli s partyzánským vedením války (noční přepady, útoky ze zálohy, devastace nepřátelského zázemí), jež si osvojil v „lapkovských“ družinách na počátku 15. století. Rukopis jeho bitev prozrazuje i zkušenosti, které před husitskou revolucí získal jako žoldnéř v zahraničí. Do vojenské historie se Žižka zapsal i jako výrazný inovátor. Byl průkopníkem taktiky, opírající se o vozovou hradbu a přesuny vojska pod ochranou vozového šiku. Vozy výborně chránily pěší bojovníky, kteří v husitských oddílech převažovali, proti útoku nepřátelské jízdy i proti nepřátelské přesile. Bojovníci na vozech byli vyzbrojeni sudlicemi ke stahování jezdců z koní a bijáky (okované cepy, řemdihy) k probíjení plátové zbroje; k běžné výzbroji patřily kuše. Žižka se snažil využívat i palných zbraní (ručnice, tarasnice, houfnice, bombardy), které ale ještě nebyly příliš účinné. Proto nerad dobýval velké městské pevností. Skvěle dokázal odhadnout své možnosti, takže pokud postrádal naději na vítězství, raději se boji vyhnul. Jádrem Žižkova vojska byla jeho garda, ke které se v čase válečné kampaně připojovaly oddíly městských hotovostí a dobrovolníků. Po ovládnutí Hradce Králové v létě 1423 založil východočeský husitský svaz, jehož součástí bylo první stálé husitské polní vojsko. Ustavující chartou východočeského bratrstva byl takzvaný Žižkův vojenský řád. Převážnou část svých vítězných bitev (Nekmíř, Sudoměř, Malý Bor, sv. Gothard u Hořic, Strauchův dvůr, Česká Skalice, Malešov) svedl Žižka proti domácím nepřátelům, Zikmundovy křižácké oddíly porazil čtyřikrát (Poříčí nad Sázavou, Vítkov, Habry, Německý Brod). Poněvadž vedl svatou válku, své úspěchy připisoval výhradně Boží přízni.

Řeč pramenů

Bratr Žižka prošel /25. 3. 1420/ Sudoměří a táhl k rybníku, který se jmenuje Škaredý; dál už nemohl, a tak se tu sešikoval a vozy seřadil k hrázi. Tady se statečně bránil veliké přesile, protože je nepřátelé obklíčili kolem dokola, neboť rybník byl v tu dobu bez vody. A šel mezi nimi jeden hlas, ať s nimi nebojují, ať jen jedou proti nim na koních, že je koně kopyty rozdupou. Ale Pán Bůh byl při Žižkovi, neboť Žižka byl jeho věrný sluha, a tak se stal nevídaný zázrak; ačkoliv bylo teprve navečer, okolo hodiny nešporní, slunce náhle zapadlo za horu, jako by je tam někdo stáhl, a nastala taková tma, že nevěděli, kdo koho bije /…/ Když nepřátelé uviděli ten zázrak, ozývaly se mezi nimi hlasy: „Moje kopí je nebodá, můj meč je neseká, můj samostříl je nestřílí.“ A tak odtáhli na různé strany s hanbou a velikou škodou.

A budu stíhat zlobu světa a nepravost svévolníků.
Učiním přítrž pýše opovážlivců, ponížím troufalost ukrutníků.
(Izaiáš 13, 11)

Jan Žižka byl více než úspěšný vojevůdce, vršící jedno vítězství za druhým, byl především božím bojovníkem, věrně a bezvýhradně sloužícím svému Pánu, Ježíši Kristu. V jeho jménu vedl svatou válku za spasitelné pravdy, lapidárně shrnuté ve čtyřech pražských artikulech. To byl program, který chápal jako bezpodmínečně závazný pro všechny křesťany a zároveň jako nejúčinnější recept na neduhy společnosti i církve, která se vzdálila od apoštolského poslání a přestala vést věřící po úzké cestě k životu věčnému. Základní husitské principy považoval za obecně platné a hodlal k jejich respektování přimět, ať už po dobrém či násilím, nejen všechny obyvatele Českého království, ale v ideálním případě i celý křesťanský svět. Sám sebe pak pokládal za Bohem vyvoleného člověka. V tomto přesvědčení jej utvrzovala vojenská vítězství, nevysvětlitelná bez Boží přízně. Svůj zápas vedl často nelítostně, neboť svatá válka vylučuje kompromisy. Představa, že je prodlouženou boží rukou, ovládla Žižkovu mysl naplno poté, co utrpěl před Rabím těžké zranění oka, vedoucí zřejmě ke ztrátě zraku. Život v temnotách byl pro něho zkouškou, zda v náročném boji vytrvá.

Ústřední místo v Žižkově životě zaujímalo přijímání pod obojí způsobou, spolu se křtem nejvýznamnější svátost. Kalich byl pro něj Kristovým příkazem, nezbytnou podmínkou spasení i symbolem Božích pravd a svrchované autority Písma. K svatému přijímání proto přistupoval nejméně jednou týdně. Hluboce věřil v Kristovu reálnou přítomnost ve svátosti oltářní, jejímž prostřednictvím vstupoval do přímého kontaktu s Bohem, který mu dodával sílu pro zápas s Antikristem. Mši pak chápal jako opravdovou slavnost, takže mu, na rozdíl od táborských kněží, nevadila bohoslužba v ornátech. Kdo nepřijímal podobojí či popíral Kristovu tělesnou přítomnost v eucharistii, byl dle jeho soudu kacíř. Ztotožnění s kalichem jako posvátným symbolem husitského úsilí a jedné ze zbraní Kristových (arma Christi) manifestoval Žižka i jinak. Hrad, který si dal vystavět v Českém středohoří, nazval Kalich, roku 1421 začal užívat predikát „z Kalicha“ a kalich se už dříve objevil na jeho pečeti. Svou úctu k němu vyjádřil i slovy plným pokory, když sám sebe charakterizoval obratem „svatého kalicha slouha nestatečný“, tj. mravně nedostatečný. Žižkova víra byla nesložitá, průzračná a pevná.

Řeč pramenů

A tak budeme-li zachovávati, činiti a plniti artikule svrchupsané a spasitedlné, Pán Buoh bude s námi svú svatú milostí a pomocí, neb to přísluší k boji Božímu tak činiti, dobře, křesťansky, v lásce zřízení, v bázni Boží živu bejti, své žádosti, potřeby i naděje v Pánu Bohu setrvale bez pochybení položiti, čekajíce od něho věčné odplaty.

Noc pokročila, den se přiblížil.
Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla
(Římanům 13, 12)

Po celý křesťanský středověk, a tedy i v husitských časech, existovalo dvojí pojetí rytířství. Jedno důsledně vycházelo z Nového zákona, který křesťanům zakazoval tělesné násilí a připouštěl toliko boj duchovní, spočívající v přesvědčení o spasitelnosti Kristova zákona, pro jehož dodržování je třeba lidi získat příkladem, výchovou i argumenty. V tomto výměru byli božími rytíři především dobří kněží, oblékající na sebe Spasitelovu duchovní zbroj a užívající slovo Boží jako nejúčinnější zbraň. Toto vnímání duchovního rytířství převládalo i v raném husitství, jež kategoricky odmítalo tělesný boj zaštítěný Kristovým jménem. Propuknutí ozbrojeného zápasu mezi husity a Římu věrnými katolíky však aktualizovalo odlišné pojetí rytířství, které setrvale žilo ve šlechtickém prostředí, a jež, v rozporu s původními ideály, umožňovalo užít meč a zabíjet protivníka při obraně a šíření křesťanské víry. S tímto vymezením rytířství se ztotožnil i šlechtic Žižka a posléze, byť s rozpaky, též mnozí husitští kněží, zdůvodňující souhlas s válečným řešením nutností bránit Boží zákon.

Jan Žižka usiloval být dobrým a čestným rytířem Kristovým. Znamenalo to zachovávat ve službě Spasiteli absolutní věrnost jeho zákonu, nelačnit po hmotné kořisti, pohrdat bohatstvím, jíst střídmě, nebýt spoután pozemskými svazky, vést neutuchající boj proti Antikristovi a být kdykoliv připraven položit za Kristovy pravdy tělesný život. Žádný z husitských hejtmanů, z nichž mnozí získali ve válkách velké majetky, se v tomto směru nemohl s Žižkou měřit. Slavný husitský vojevůdce si však uchovával před Božím majestátem pokoru, vědom si, že vysoké nároky kladené na Kristova rytíře nelze v plném rozsahu splnit. Ve válečné praxi se ovšem Žižka neřídil výlučně Kristovými příkazy, nýbrž své činy uváděl v soulad i s tradičními šlechtickými zvyky, inspirovanými starozákonními a antickými vzory. Jeho kroky prozrazují poučení, čerpané především z příkladů starozákonních vojevůdců Jozue a Judy Makabejského i antického panovníka Alexandra Makedonského. Pokud obléhané město či hrad kapitulovaly a přistoupily ke čtyřem pražským článkům, nikomu se nic nestalo. Jestliže se však postavily na odpor, přikázal vítězný Žižka usmrtit všechny bojeschopné muže ve věku 14–60 let. Nicméně ženám a dětem nesměl být zkřiven na hlavě ani vlas. Válečná situace ovšem neumožňovala dodržovat tyto zásady vždy a všude. Potvrzení, že je skutečným rytířem Kristovým, se Žižka dočkal v neděli 11. ledna 1422, kdy mu vítězící revoluce udělila tento titul po Zikmundově porážce u Německého Brodu.

Řeč pramenů

Tehdy povstal jeden Čech z řádu rytieřského, velmi udatný, jednooký, jménem Žižka, z boží milosti. I povstal zhuoru i táhl vojensky polem na ty, ktož jest nepřijímal těla Božieho a krve Boží pod obojí zpusobú; tohoť jest byl nepřítel a také jeho za kacieře jměl. I tak se jest strana proti straně zazlila, kteráž strana přemohla, ta jest ukrutně bez milosti zamordovala neb zapálila neb rozličnú smrtí zahubila, leč koho sám Buoh ráčil zachovati, ten živ zuostal. A zvláště Němci Čechy hubili a Čechové Němce /…/ A Žižka i jiní Čechové vždy polem leželi v Čechách i v jiných zemiech, bojujíce o Boží zákon.

Země patří tomu, kdo má silnou paži,
bude na ní sídlit ten, koho Bůh milostivě přijal
(Job 22,8)

Mistr Vavřinec zBřezové, který Jana Žižku osobně znal, uvádí, že trocnovský zeman byl, jak se na správného rytíře sluší, odvážný a statečný, ale nikdy o něm neřekl, že byl prozíravý a uvážlivý. Tyto vlastnosti, které by z něj učinily dokonalého rytíře, Žižkovi zjevně chyběly. Naprosto zákonitě. Odvážní a stateční (ve středověké češtině zahrnovalo toto slovo i mravní dostatečnost) obvykle postrádají ochotu k vyjednáváním a kompromisům, bez nichž se ani středověký politik neobešel. Zákulisními intrikami Žižka opovrhoval, měl rád věci jasné a přehledné. Tehdejší autoři přiřkli Žižkovi i další výmluvný přívlastek. V jejich očích byl horlivý (tj. zapálený a zanícený) milovník a obránce Boží pravdy. Přídavné jméno horlivý je odvozeno od slova horkost, která podle středověkých představ sídlila v srdci. Znamená to, že proslulý husitský vojevůdce byl zřejmě temperamentní a energický muž, nikoli chladně kalkulující bytost. Právě horlivost předurčovala Žižku, aby stál v čele zástupů a vedl je do boje proti Antikristovi. Od července 1419 až do své smrti vykonával Žižka vrcholné vojenské funkce. K Žižkovi se pojí ještě jeden zajímavý atribut. Byl prý nejzvláštnější, tedy jedinečný a výjimečný dvořan krále Václava. Nepochybně vždy přitahoval pozornost, a to nejen kvůli očnímu defektu, nýbrž hlavně zásluhou svého charismatu, bez kterého by sotva uspěl na válečném poli a nedosáhl by obliby mezi svými vojáky. Pro ně byl „bratr Žižka“ přísný a spravedlivý hejtman, dokonalý polní velitel, který většinu času trávil v náročných podmínkách při vojenských taženích. Zamlčet nelze ani jeho rozhodné češství, násobené přesvědčením, že právě český národ byl Bohem vyvolen k hájení svatých pravd.

Jako muž, který si zakládal na šlechtické cti, Žižka nepromíjel porušení daného slova či jiného závazku. Takové počínání kvalifikoval jako zradu, pro niž neměl omluvu. Tehdy neváhal sáhnout k drsným starozákonním trestům. Jeho hněv a důslednost poznali i přední čeští páni, přestoupivší od kalicha na Zikmundovu stranu, katoličtí šlechtici, kteří pronásledovali a zabíjeli husity, i kališnická Praha, s níž se Žižka dostal do války poté, co se dočasně spojila s českými katolíky. Jako správný křesťanský bojovník chránil Žižka též práva bezmocných i bezbranných, zvláště sirotků a vdov. Dokladem budiž list, kterým intervenoval u domažlické obce ve prospěch jakési Kučtejnové (snad Gutštejnové), asi vdovy po katolickém panošovi.

Řeč pramenů

Pozdravenie vám od Boha Otce a Pána našeho Jezu Krista, jenž sě jest dal za našě hřiechy, a netoliko za nás, ale za vešken svět, aby nás z tohoto světa zlostného vysvobodil, jemuž jest čest a chvála na věky věkóv, amen. Žádost všeho dobrého, v Pánu Bohu bratřie milí! A vědětiť vám dávám, že mě jest zpravila nebožce Kučtajnova žena ze Dvorce, žeť jest dala schovati peřiny a šactvie své tu u vás Šprochovi. Protož vás prosím, abyšte ji to propustili, což jest jejieho. Jan Žižka z Kalichu, zprávce lidu táborského v naději boží

Tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny,
vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.
(Efezským 5, 27)

Stejně jako všichni husité si Žižka nedokázal představit spasení jinak než prostřednictvím obecné církve. Husitský výměr církve se však lišil od oficiálního dobového nazírání. Opravdová křesťanská církev sdružovala v husitském pojetí všechny věřící, živé i mrtvé, předurčené v Božím plánu ke spasení. Byla to církev ideální, v jejímž čele stál Kristus, nejdokonalejší a nejspravedlivější vládce. Církev, tvořící mystické tělo Kristovo, byla tedy jiná než pozemská institucionální církev, vedená papežem, prohlašovaným za Kristova náměstka. Římská církev sice historicky navazovala na dílo církve apoštolské a prvotní, postupem času však podle husitů přestala plnit své poslání, když podlehla Antikristovým svodům a začala si libovat v bohatství, přepychu apodílu na světské moci. Husovým záměrem bylo vrátit církev do apoštolských stop, aby opět účinně vedla křesťany po cestě spasení. To však mohla pouze církev chudá, zbavená majetku a oproštěná od hříchu. Proto husité, v jejichž uvažování byla církevní reforma předpokladem nápravy celé křesťanské společnosti, kategoricky prosazovali zákaz světského panování církve, zahrnující i zábor jejího pozemkového majetku. Bez použití násilí však bylo uskutečnění těchto požadavků nemyslitelné.

Do očisty církve se už v létě 1419 zapojil i Žižka. Jako husitský radikál přikazoval svým bojovníkům odstraňovat z kostelů obrazy i ostatky svatých a ničit varhany, neboť všechny tyto odvracejí pozornost věřících od věcí podstatných, tj. od spasitelného přijímání eucharistie pod obojí způsobou a od slova božího. Zvláště spadeno měl na kláštery a řeholníky. Husitství důsledně odmítalo rozjímavý život v klášterním ústraní jako neužitečný a preferovalo činný život ve víře. Žižkovy útoky na kláštery i další církevní objekty zapustily hluboké kořeny v dějinné paměti. Rozhodně však není pravda, že slavný hejtman rozbořil na 500 klášterů (v Čechách jich tehdy nebylo ani 150) a vlastnoručně usmrtil tisíc kněží a řeholníků. Většina členů řeholních komunit totiž nalezla azyl v katolických oblastech a v zahraničí. Žižkovo kritérium bylo jednoduché. Přestoupil-li katolický kněz ke čtyřem artikulům, nic se mu nestalo, dopadené řeholníky však zpravidla nešetřil, považoval je za součást těla Antikristova. Stejně nesmlouvavě se choval k husitům, pokud dle jeho názoru porušovali Boží zákon. Do konfliktu se tak dostal sumírněnými kališníky, táborskými adamity a pikarty, které poslal na smrt, a posléze i s duchovními představiteli Tábora. Počínal si obdobně jako jeho starozákonní vzory Mojžíš a Jozue v pevném přesvědčení, že prospívá Božímu záměru a trestá hřích i hříšníky.

Řeč pramenů

A my vám zase též držeti, plniti i mstíti / chceme/, pro milého Pána Boha, pro jeho svaté umučení, pro vysvobození pravdy zákona Božího, svatých a jich velebení, ku pomoci věrným církvi svaté a zvláště jazyka /tj. národa/ českého i slovenského /tj. slovanského/, i všeho křesťanství, ku pozdvižení věrným a ku potupě neústupným a zjevným kacířuom a pokrytým i zloškvrníkům, aby to Pán Buoh všemohoucí nám i vám ráčil svou pomoc dáti a svítěziti nad nepřátely svými i našimi, a za nás i s vámi bojovati svou mocí a neodlučovati nás své svaté milosti. Amen.“

Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti
je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.
(Římanům 6, 23)

Žižkovu památku začali husité, především jejich radikální křídlo, uctívat ihned poté, co 11. října 1424 skonal při obléhání Přibyslavi. Jeho ostatky byly pohřbeny v posvěcené půdě chrámu sv. Ducha v Hradci Králové, na čestném místě před hlavním oltářem. Žižkovo polní vojsko, vnímající hejtmanovu smrt jako odchod svého otce, přijalo označení sirotci, záhy přenesené na celý východočeský husitský svaz. V pečeti sirotčí polní obce se nikoliv náhodou skvěl motiv pelikána, krmícího masem z vlastních prsou svá mláďata. Byl to odkaz na Kristovu vykupitelskou oběť, kterou ukázal lidstvu cestu ke spasení, ale v druhém významovém plánu i na vztah mezi Žižkou a jeho bojovníky. Královéhradecké husitské vojsko si dalo Žižku vymalovat na korouhev, kde byl zpodobněn na bílém koni, v rytířské zbroji a s palcátem v ruce, „tak jako, živ jsa, jezdil.“ Na přelomu 15.– 16. století dosáhl Žižka dle kališnického přesvědčení místa v nebeském království, kde v přítomnosti Boha, apoštolů, dalších světců a andělského sboru hlídá bránu, kterou do věčné Boží říše vpustí jen spasené. Náleží tam i v české adaptaci korunovačního řádu Karla IV., pořízené asi roku 1509. V litanii, obracející se k svatým patronům, tu s překvapením čteme slova: „Svatý Žižko, pros za nás!“ V Malešově, kde hejtman svedl jednu z vítězných bitev, existoval i kostel zasvěcený Janu Žižkovi. Poměrně často byl Žižka kladen na roveň českým panovníkům, jako kdyby si sám zasloužil královský trůn, na což však nikdy nepomyslil. V Čáslavi, která se od počátku 16. století prezentovala jako místo druhého Žižkova pohřbu, se před rokem 1623 ukazoval vojevůdcův hrob s oltářem i údajně pravým hejtmanovým palcátem.

Vítězný pobělohorský katolicismus však památky na slavného válečníka v čáslavském kostele sv. Petra a Pavla rozkotal a v duchu starších protihusitských kampaní systematicky šířil odpudivou Žižkovu podobu jako násilníka, kacíře a vraha. Na barokních obrazech hledí Žižka vždy doleva, aby nebylo pochyb, že patří mezi vyhlášené zločince. Tento jednostranný názor postupně změnili až osvícenci a obrozenci, zásadně pak české národní hnutí, které v druhé polovině 19. století vytvořilo idealizovaný portrét Jana Žižky jako dokonalého hrdiny. První náběh k tomuto pojetí učinil již v roce 1818 katolický kněz Vojtěch Nejedlý ve fiktivním dialogu mezi husitským vojevůdcem a historikem Františkem Martinem Pelclem. Zápas o Žižku však ani dnes nekončí. Jeho význam jako velké a mimořádné osobnosti českých i evropských dějin však nemůže nikdo vážně zpochybnit.

Řeč pramenů

Žižka:Zde vidíš mne, jak jsem byl na zemi, pravý Čech, pravdy ctitel, všech pletich a podvodů nepřítel, na těle i na duši zdráv.
Pelcl:Ani mi nechtělo do hlavy jíti, aby muž tak moudrý a bez mraku, který tak jasně a krásně píše a mravy čisté svému vojsku v srdce vštípiti hledí, aby ten vznešený muž jako kat sobě počínal a lidi s radostí soužil.